Poslední zvonění

"Ahoj...."

Stojí tu u kříže, u hrobu-pomníku cti, kam ona sama nemůže, jen navěky prositi.

"Proč tak brzy?"

Pronesou ústa, tělu již cizí. Slzy zamlží pohled, usedaj' v prachu, jdou vstříc...jdou naproti strachu.

"Proč tak náhle?"

Ptá se hlásek zarmoucené duše stále. Nevěří, srdci se stýská, neví, kdo nezažil, neviděl z blízka.

"Tak mladý..."

Zašeptá hásek sotva slyšitelný, slabý. V dálce znějí zvony, burácejí do tmy, hrob skrývají... berou pod ochanu stromy.

"Tak dávno a přeci blízko..."

Mlha se drží nízko. Náhrobek s nápiskem zašlým léty, rýsují se všechny nepříjemné střety, hromadí se zkrvavené střepy.

"Za co jsi zaplatil..."

Promlouvá hlas, který okolí předem zatratil. A znovy stále hlasitě znějí, jako hlasy těch, kdo se smějí.

"Proč..."

Zopakuje hlas otázku tolikrát řečenou, avšak nyní nedopovězenou. Duše klesá k zemi prudkým pádem, neprobudí se, již neprobudí se časným ránem.

Osoba krčící se u hrobu, ztrácí svou původní podobu. Ústa nešeptají, mlčí, zavírá oči, ve kterých se zármutek za všechna léta zračí.

Slzy tečou a usedají v prachu, to splozeník zármutku a strachu. Oči stále pláčí, osoby, která ztratila a duše, která stále ztrácí.

Raději si duše život zkrátí, jelikož vše, co měla, se stejně jednou ztratí. A až zvony poslení, zazní tmou, spojíme své duše, duši tvou a duši mou.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)