Každý dělá chyby

 V nekonečné temnotě, necháváš mě tápat,
bolí to a já začínám chápat,
že vždy to bolet bude, 
že to už je můj úděl.

Plynou z tebe slova, 
ale skutky jinak mluví,
chci tě slyšet, znova,
vyměním to za cokoliv.

Je to k nesnesení těžké,
a je to až k zbláznění,
přinášíš sice i hezké,
ale to bolest mou nezmění.

Odcházels', když mi nejhůř bylo,
a tvé uvědomění bolest nezmírnilo.
Je mi strašně a proto mluvím k tobě,
nebo právě proto? Pasuje to k sobě.

Jsi neuchopitelný a já se asi zblázním,
jiný, jako magnet, když tvůj hlas do ticha zazní.
Působíš mi bolest a mně se to snad líbí,
nesnáším tě i miluji - každý dělá chyby.

V poledním tichu

 V poledním tichu dech se láme,
stín stojí blíž, než smí.
Krok vedle kroku – sotva známe,
jak blízko už jsme si.

Na prahu stojíš, neříkáš nic,
jen ruce v klíně svíráš,
a v očích žár jak polednic
— bojíš se, a přece čekáš.

Slunce pálí, čas se drolí,
každé slovo je hřích.
Jen šelest šatů, krok, co bolí,
a vášeň v zadržených tich.

Nesmíš se dotknout, jenom stát,
jak dítě před výstrahou,
a přesto víš — stačil by pád,
a svět by zůstal za oponou.

Poledne bije. Zákaz trvá.
My stojíme jak stín a stín.
Láska tu je — a právě tím
je nejvíc živá. A nejvíc vina.

Chvíli tak a chvíli tak

Slzy hořkosti tajně polykám,
ty se mnou nemluvíš,
a já ani nedýchám.

Sklopím uši a předstírám,
že chyba byla na mé straně,
a tváře pomalu si utírám.

Usměju se a snažím se jít dál,
předstírajíc, že jsi mi neublížil,
že nic špatného jsi nedělal.

I tak - nechváváš mě na vážkách,
otevřeně si se mnou hraješ.
Chvíli je to tak a pak zas tak.

Neřekneš nic přímo, když se zeptám,
stále jenom narážky,
a tak už se na nic neptám.

Budu tedy dělat, že jsi pro mě hlavnější,
než moje vlastní ego,
i když měla bych být trochu přísnější.

Budu si nalhávat, že je to za mnou,
a přijmu, že ti nic nedochází,
i když občas tvůj hlas, zoufale mi schází.

Nevidíš mě

 Chtěla bych zase jednou slyšet tvůj hlas,
ale mluvím na tebe a ty mě neslyšíš.
Chtěla bych tě někdy poznat,
stojím před tebou, ale ty mě nevidíš.

Stále se držíš a já nevím proč,
ale možná je to lepší,
já nechám být ten kolotoč.

Vyvolal jsi ve mně klid,
když jsem byla na dně.
nenechal by jsi mě odejít,
a myslel jsi to vážně.

Stále selhávám v souboji
s tvou pozorností,
jiné se toho nebojí,
ale já připadám si bez předností.

Stále mi opakuješ slova,
a já o nich později pochybuju,
i o svých citech,
a i o těch, které miluju i nemiluju.

Musíš mě přesvědčovat stále znova,
a já nevím, co si myslet mám,
navenek se směju,
ale uvnitř o to rychleji umírám.

Před lety

 Když jsi mi před lety z života zmizela,
šeptal jsem do větru - snad jsi to slyšela.
Když jsi mi před roky zmizela z očí,
svět se zastavil a přestal se točit.

Hledal jsem všude a ptal jsem se všech,
slzy mi kanuly, v těch bilých zdech.
Uběhla léta a já - ztratil jsem víru,
nezacelí nikdo tu po tobě díru.

A nyní když po věcích, stojíš přede mnou,
a snažíš se naplnit, tu prázdnotu bezednou,
nevím co říci a jak se chovat mám,
i když tě celý ten čas ve svých snech vídávám.