V poledním tichu dech se láme,
stín stojí blíž, než smí.
Krok vedle kroku – sotva známe,
jak blízko už jsme si.
Na prahu stojíš, neříkáš nic,
jen ruce v klíně svíráš,
a v očích žár jak polednic
— bojíš se, a přece čekáš.
Slunce pálí, čas se drolí,
každé slovo je hřích.
Jen šelest šatů, krok, co bolí,
a vášeň v zadržených tich.
Nesmíš se dotknout, jenom stát,
jak dítě před výstrahou,
a přesto víš — stačil by pád,
a svět by zůstal za oponou.
Poledne bije. Zákaz trvá.
My stojíme jak stín a stín.
Láska tu je — a právě tím
je nejvíc živá. A nejvíc vina.
Žádné komentáře:
Okomentovat