V osamění

"Prosím..."

Ozve se z malé místnosti, ve které je pouze malá postel a malá silueta, malé tělíčko pohupující se v klubíčku dopředu a dozadu.

"Prosím..."

Ozve se znovu. Hlas plný proseb a bezradnosti. Hlas, který tichne... Co se asi honí v hlavičce toho malého stvoření?

"Nesmíš..."

Zní jí stále v uších. Nemůže na to slovo, na ten hlas zapomenout.

"Nemůžeš..."

Opakují malé rtíky nehlasně, ale pronikavě, až se rozum pozastavuje nad těmi slovy, ač znějícími nehlasně, tak znějícími stále a intenzivně.

"Proč?"

Pronesou ústa nechápavým hlasem. Oči se začnou máčet slzičkami plnými lítosti a zármutku.

"Nevím..."

Srdce nechápalo, rozum se ztrácel v tichém temnu, v prázdnotě.

"Za co?"

Zněly tichem otázky jedna za druhou. Tělíčko duchem nepřítomné, duše zbídačená a zničená. Neviděla světlo. Tu malou naději,která ji pohání vpřed. Ji nemělo co.

"Ne..."

Odpověděl tichý hlásek na další otázku znějící tichým temnem místnosti. Slzy stékali po bledé tvářičce a máčeli prostěradlo, již dostatečně promočené. Jak dlouho zde asi sedí? Jak dlouho slzy po té tvářičce stékají?

"Nebudeš..."

Slova bodala u srdce. Tělíčko ulehalo k spánku. Chystalo se pryč od kruté místnosti, která dušičku straší na každém kroku, jen má ve ;ožnost utéci.

"Mmmm..."

Broukaly si rtíky bezútěšnou melodii, ve které se ztrácely veškeré sny a naděje. tělíčko ulehlo k spánku. Vlásky jí lemovaly stále bledější tvářičku. Uteklo do snů, kde má možnost bojovat. Pouze tam, ale přece. Bojuje, utíká. Někam,kde neztrácí naději, život, duši...

S pozdravem, váš Anielik (Proby)