Vypadáš šťastně, jako vždy.
Směješ se. Co se za smíchem skrývá?
Duše snad, co věčně snívá?
Jaká je cena za sen a poté za každý?
Nikomu neříkáš, co úsměv tvůj kryje,
po čase se sám do tváře vryje.
Nač ukázat lidem pravou tvář?
Ten pocit jistě sama znáš.
Kolik smutku je ukryto v té tvářičce?
Co tak urputně přetvařovat snaží se?
Proč to dělá?
Proč své city najevo nedá?
Bojí se snad?
Po vzestupu následuje ostrý pád.
Ona se padat bojí,
ačkoliv slzy zbrojí.
Slzy, které se nemilosrdně po tváři kutálejí.
Slzy, které bezostyšně v prachu usedají.
Máčí pomalu zem...
...a skutečnost... stává se snem.
Snem, který ve vzpomínkách mizí,
vzpomínky stávají se cizí.
Skutečnosti pomalu se v drsné mění,
místo pro ně v srdci není.
Vzpomínky a skutečnosti... propukáš v slzy.
Tvá účast v nich tvou duši mrzí.
Duši, která se pomalu láme,
srdce připadá si slabé.
Kolik stojí to, co chceš?
Myslíš, že to dostaneš?
Nechceš svoje přání znát...
Nechceš tady ve tmě stát.
Avšak tma se plíží záhy,
točíš se k ní nevědomky zády.
Usmívat se stále snažíš,
po zemi se pokorně plazíš.
Co ještě žádáš?
Do cizích vzpomínek se vkrádáš?
Žádáš pouze kousek času,
slyšíš část vnitřního hlasu.
Nesnažíš se o víc,
tvé snahy zapadnout, byly na nic.
Smíříš se tedy se vším.
Nevíš stejně, kde začít.
Vzdáváš už své snažení,
v tvých očích je strachu zračení.
Konec je tedy zde.
Za pár let ti to ani nepřijde.
Nemáš už sílu šlapat dál,
tady na místě jsi to navždy vzdal.
S pozdravem, váš Anielik (Proby)
Žádné komentáře:
Okomentovat