V hlavě jako kořínky,
proplétaj' se vzpomínky.
Víří slůvka vyřčená,
za vším temná zástěna.
Netušíš, za co vše slůvko jedno může,
že i trny mají růže,
Že i oblohu křížují blesky,
v duši už na kolena klesly.
Kdo se bojí tvého slova,
když chce se svěřit zas a znova.
Než to vzdá a úsměv nasadí falešný,
ačkoliv tím se nic neřeší.
Skrze strach ni slůvko nepromluví,
nikdo mu to nerozmluví.
Trápí se a ty o tom nevíš,
přes úsměv se šťastný jeví.
Ale pamatuj, že nikdy nevíš, co kdo myslí,
a soudící dle úsměvu se časlo mýlí.
Jedne den úsměv a druhý den smyčka,
lidé jsou jak vlčí smečka.
A svět tak temný a v osamění,
co slunce temno nepromění.
Každý svoje slunce hledá,
a tvář, tak neuměle bledá.
Každý dojde k zářivému slunci,
nebo nelítosnému konci.
Ale nenech slůvka volně plynou,
ať další, které jsi znal, nezahynou.
Váš Anielik (Proby)
Žádné komentáře:
Okomentovat