Panenka

Schoulená v rohu,

otrhaná,

truchlí po domovu.

Ostříhali vlasy,

otrhali údy,

polámali duši,

namluvili bludy.

Mezi nitkami,

skelným pohledem,

život bolestí protkaný,

snaží se žít s nadhledem.

Ručky, které si s ní hrály,

rty, které občas zazpívaly,

láska, jež patřila jí,

může nyní už jen snít.

Jak by si přála,

by to byl jen sen,

ukončit noc,

přivolat den.

Otevřít oči a bolest je pryč,

vrátit jí kradený klíč.

Klíč k bráně, co znamená žít,

klíč ke bráně, co znamená "být".

Jen otočit klíčkem,

otřít si slzy,

odfouklo vše, jak nad peříčkem,

na štěstí je ale až moc brzy.

V rohu se choulí,

oprýskaná pleť,

jak studí,

tichá zeď.

Zapomenutá a raněná,

podoba, jež jí nebude vrácena.

Byla jak loutka,

jak panenka.

Tak si s jejím srdcem hráli,

city, hluboko zakopali.

Smáli se a nechali jí plakat,

nechali se smrákat.

Nechali mraky zakrýt slunce,

její život nebyl ani v půlce.

Lusknutím prstů dostali jí na dno,

byla polámaná,

proto to šlo až tak snadno.