Za čarou

Když opouštíš podium uprostřed hry,

mažeš vzpomínky a mažeš i sny,

když otíráš slzy z blednoucí tváře,

a na konci tunelu pohasla záře.

Zmizela naděje a všude je temno,

krutá tma už zahnala teplo.

Dveře se zavřely a tys zůatal sám,

jak na šikmé ploše jen jeden trám.

To lano, co svazuje ruce,

a bodá do srdce tak rychle a prudce,

na ústa přilepí trnovou pásku,

jako to zvíře, co ztratilo krásku,

jako anděl, jež prohrál sázku.

Jako pták, kterému utrhali křídla,

za čarou, jež vykreslila křída,

kterou jsi překročil v životní hře,

a rozkol, jenž se s rozhodčím pře.

Stín vyhrál a nic mu není málo,

o štěstí se ti snad jenom zdálo.

Natahuješ ruku ku plamínku svíce,

chceš, aby hořela a zážila více.

Ale život zfoukl to světlo poslední,

je tma a doba, než se rozední,

jen vzpomínky se míhaj' pamětí,

a ty už víš, že tohle svítání bylo poslední.