Usínám s mackom a doufám, že jsi to ty,
že na chvíli nejsem sama se všemi těmi pocity.
Usínám sama a v náručí držím tebe,
nehybný, nemluvný a přeci kousek sebe.
Držím svět, jež až do rána bude můj,
nenahradí chvíle s tebou ani úsměv tvůj.
A přeci jsi mi než kdy jindy bliž,
možná jsem to já, o kom zrovna sníš.
A možná nejsem nic, než jen představa,
velký omyl, co tak jen tak se nestává.
Možná jsem plamen dohořelé svíce,
nespatříš mě už nikdy více.
Jenom kouř bude náznakem toho, co bylo,
nesplněné přání, jež se samo přislíbilo.
Uvnitř srdce nesplněná touha,
a cesta samotnému dlouhá.
Cesta, když slunce zašlo,
a měsíc právě vstal.
Ze všech tužeb sešlo,
i tak ale musíme jít dál.
Pokud vyhořím, zmizím navždy a pohltí mě stín,
vyhasne světlo a já vyhasnu s ním.
Jedno však moc dobře vím,
pokud vyhasnu já, už tě víckrát nespatřím.
Žádné komentáře:
Okomentovat