Je noc a já jsem stále vzhůru,
ubírám si svojí sílu.
Pokud ještě nějaká zbyla,
jsem člověk, co nepředstírá.
Co hluboce miluje
a odpouští rychle.
Snaží se být šťastný,
žít skrze sny.
Je noc a já stále bdím,
ztrácím sílu,
i tu poslední.
Je stále noc a ty mi chybíš,
miluju tě, notak, slyšíš..?
První dny, kdy nenávidím samotu,
bolest, ticho, temnotu.
Poslední dny neumím být sama,
prý i to se občas stává.
Ale u mě ne, to nejsem já,
jenom čekat, až mě ticho zavolá.
Jediné světlo je úsměv tvůj,
a já si říkám "stůj, jen pevně stůj".
Ale nejde to. Cos probudil ve mě ty,
ubíjí mě uprostřed té samoty.
Nohy se klepou, ústa nezvládaj,
ruce se jen těžko ovládaj.
Motýlci v břiše a úsměv, stejně,
ikdyž se necítím, ale je to lehké.
Stačí opakovat po tvém vzoru,
a vypadám jinak ve výzoru.
Jediné světlo a bílá holubice,
prosím, pomoz, ať už nikdy více.
Měním se a už neznám humor, smích,
utápím se sama po nocích.
Přemýšlím a nedokážu spát,
ale co dovedu je, tě nadosmrti milovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat