Jak dlouho člověk může plánovat, než zjistí, že to vlastně nemá cenu? Je pravidlem, že to, na co se člověk nejvíce těší, tak právě tyto plány se většinou nejvíce kazí a nevychází. Ačkoliv se na hodně místech debatuje o "magnetismu myšlenek" spočívající v tom, že když se na myšlenku soustředíme plným vědomím a představujeme si ji, tak dostaneme tímto způsobem, co chceme - prý to vychází, dle mého se to o to víc kazí, ačkoliv se nenecháme ovlivnit negativními vlivy...
Jak dlouho člověk může plánovat a užívat si život naplno, než mu dojde energie a naprosto se zhroutí? Jak dlouho se člověk může přemáhat a ždímat se, než mu dojde dech? Kdo to umí naplánovat? Možná zítra, možná za týden, možná už za pár minut - a přece se musí usmívat a nikdo se ho nezeptá, co se děje, i kdyby řekl, že je v pořádku, každý občas potřebuje osobu, která plánuje trošku za něj a ukáže alespoň trochu starost.
Kolik z nás plánuje a přesto každý den své plány přepisujeme podle situace? Možná bychom si život užili víc, kdybychom neplánovali a žili spontánně. Ano, je to o to větší zábava, ale o to více to vysiluje. Třeba jsou mdloby a vysílení znamení, že skutečně žijeme naplno. Nebo že děláme něco špatně. Správný život nás má naplnit energií - lidé, kterými se obklopujeme by nás už svou přítomností měli naplnit energií.
Neměli bychom zkrátka plánovat, měli bychom dělat to, co si v současné chvíli přejeme. Chci se rozběhnout? Poběžím. Chci křičet? Zakřičím si! Chci zpívat? Zazpívám si a třeba se někdo přidá. Chci se smát a usmívat? Třeba tím někomu vylepšíme den a bude se smát s námi. Musíme dělat to, co chceme. Nebaví nás práce? A co jsme udělali pro to, aby tomu bylo jinak?
Lidé se dnes přespříliš zaobírají plánováním a děláním věcí, které nás nebaví a nemají pro nás žádný smysl, děláme je jen proto, že nám někdo řekl, abychom to udělali - proč ale? Zastavili jste se někdy, abyste se nad tím zamysleli?
Za sebe říkám, že moje práce mě baví, moje škola taky a ikdyž se to občas špatně skloubí dohromady, mám kolem sebe lidi, které kolem sebe chci mít a se kterými si ty chvíle užiju - tím více si toho vážím, pokud s nimi netrávím veškeré volné chvíle. Jednou mám čas na tohle, pak na tohle, ale dělám to, co chci, co mě baví a kdy a jak dlouho to chci. Nikdo mě do toho nenutí, protože to dělám sama, mám z toho dobrý pocit a naplňuje mě to - proč bych dělala něco, co mě nenaplňuje a nedává mi to, co mi chybí?
Má tedy smysl plánovat? Nemá a radím vám - ani neplánujte, zkrátka se rozhodujte. Nechtějte se jednou probudit na posteli a zjistit, že jste si nic neužili, že po vás nic nezůstane a že jste se zaobírali tím, co by na to řekli liid kolem vás, že jste moc přemýšleli a promarnili vše, co šlo.
Neplánujte... ŽIJTE!
Žádné komentáře:
Okomentovat