Vzdávám se a každý stín,
mě ihned rychle pohltí.
Vzdávám se a umírám,
prostě už to nejde,
nadále to nezvládám.
Promiň mi,
že nevím, jak se usmívat,
ale bylo toho moc,
své srdce budu zavírat.
Někde se to zlomilo
a já nevím jak jít dál,
jako kdyby se něco ztratilo,
ikdyž jsi se na mě usmíval.
Mám hlavu plnou myšlenek
a nevím, jak je urovnat,
usmívám se,
ale to je jenom navenek,
nevím, jak se s tím vyrovnat.
Nevím o co jde,
ale chce se mi jen plakat,
jako tenkrát,
místo očí prázdný plakát.
Tolikrát jsem napsala
takováhle slova,
to ještě jsem nic neznala
a teď je píšu znova.
Tolik slov je stejných
a přesto jiný význam,
přesto stejně nezní.
Tolik času, nepsala jsem básně,
a teď to jde samo,
i tak to myslím vážně.
Občas člověk potřebuje,
dostat všechno ven,
ikdyž všechno vypadá,
jako ten zlej sen.
Občas člověk potřebuje,
zhroutit se až k zemi,
aby poté sebral síly
přesto smutno je mi.
přesto člověk potřebuje
občas někam pryč
a jen jeden člověk
mě tam smí vzít.
Jednou za čas potřebuju
cítit jen to nebezpečí
ikdyž tě v tom podporuju,
já se ničím nezavděčím.
Jenom jednou nechat plynout
jenom jednou nechat slzy,
a u toho se nerozplynout,
snad bude dobře,
snad bude dobře brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat