Tvou tvář všude vídávám,
ve všem, co jsme dělali,
pravdou však, že už to nezvládám.
Komu přece srdce nezlomí,
když vidí svou lásku klečet,
třást se i plakat při zemi?
Kdo dobrovolně trpět chce,
když stačí jedno slovo
a může vše býti zase tvé?
Možná slabostí to budeš chtíti zvát,
ale třeba každá slza,
dostane mě blíže k tobě snad.
A snad každá slza, která bude tvá,
mě bude chtíti zpět
a znovu lépe i blíže zas mě znát.
I třeba až vypláčeme říčku slzí,
poznáme ty chyby
a zjistíme, jak moc nás to mrzí.
Třeba budeme chtít zas vzíti zpět,
všechno co se stalo
a mít opět ten svůj vytoužený svět.
Ráda ve svém srdci zlost bych měla,
protože by bylo snazší,
než přijít o to, co jsem tolik chtěla.
A ráda bych tě zvala mizerou,
avšak pravdou je,
že v ten den mé slunce zmizelo.
Žádné komentáře:
Okomentovat