Pláču napětkrát

Pláču poprvé, že nemůžu tě mít,

mám tě ráda a přesto mám tě nechat jít.

Tvůj úsměv, jež mi tolik světla dává,

jsi to s čím usínám a s čím zas vstávám.

Pláču podruhé, když líbáš sladce moje rty,

nevím, zda někdy budu něco jiného než tebe chtít.

Nevím, zda dokážu tě pustit z hlavy,

když nedáme to nikdy dohromady.

Pláču potřetí, když přemáhá mě strach,

ač byla bych i z lásky k tobě vrah,

nevím, zda pryč neodejdeš navždy

a já pak zbytečně obviněna z vraždy.

Pláču počtvrté, když necháváš mne za tebou,

opouštíš mě na cestě, raněnou a zmatenou.

Cestě, na které jsme každy zase sám,

ty máš víru, ale já zas v nitru umírám.

Pláču popáté, a jsi to, co tak nerada ztrácím,

jsem mrtvá, jako les, kde stromy se kácí.

A bez tebe nic mi nedává už žádných smyslů,

jednám bez zásad a také hlavně bez rozmyslu.

Avšak usmívám se pouze jednou a to jenom na tebe,

však jsi to, co pozvedlo mě opět do nebes.

Usmívám se umřímně a to hlavně díky tobě,

však teď mám druhou šanci, a plakat mohu jednou v hrobě.