Chvěla se do rytmu písně,
a uvnitř zachvacoval ji
ten pocit nenadálé tísně,
stále pevněji a pevněji.
Jako ten had zlotřilý,
který tě pevně obtočí,
vysaje dech za chvíli
a k tomu tě zotročí.
A jed hada pod kůží,
tak hluboko se vpíjí,
jako trny bez růží
navěky se v tebe vryjí.
A světlo na tom stolku
nočním ještě svítí,
chtěl jsi obyčejnou holku
však trhat budeš pouze kvítí.
Možná plané kapky deště
smyjí hříchy všechny,
a třeba k tomu ještě
špínu mezi tvými nehty.
To jediné co z minula
ti ještě zbylo právě,
sít, co se napnula a
všechno v jedné zprávě.
Žádné komentáře:
Okomentovat