Vábení kamenného stolu
"Kivuli!" rozeběhl se k němu nadšeně Ramir, jako kdyby ho neviděl snad celé věky. Jako by rázem celé jeho rozčílení vyprchalo, jakmile jej spatřil. "Kde jsi byl tak dlouho?" klekl si k němu a začal ho drbat v kožichu, Kivuli přivřel spokojeně oči a otřel se mu vděčně hlavou o bradu.
Lill se neubránila pobavenému úšklebku. Zdálo se, že nálada všem rázem o trošku stoupla.
Ramir přestal Kivuliho drbat a vstal. Přehodil si luk a toulec s šípy přes záda a odkašlal si. "Tak můžeme jít." prohlásil stroze a přejel pohledem po všech přítomných.
Kiruwi se jeho pohledu vyhnul a ani Lill neodolala zapíchnutí pohledu do země, jako by tam vůbec ani nebyla.
Putovali dlouhou dobu tiše. Nikdo nic neříkal a Lill se neodvažovala to ticho rušit. Šla raději vzadu a držela se stranou. Nikdo si jí stejně nevšímal.
Slunce se mezitím vyhouplo vysoko na oblohu. Kupodivu ta cesta utíkala docela rychle, i přes to nesnesitelné ticho. Alespoň měla Lill možnost zaposlouchat se do zvuků lesa. Paprsky začaly prosvítat více a více skrze větve stromů, které začínaly řídnout. Mezi kmeny se objevila modrá obloha.
"Co je to?" vyslovila nahlas Lill myšlenku, která nejspíše proběhla hlavou všem, ale jen ona se odvážila ji vyslovit nahlas.
"Nevím." pokrčil jí rameny na odpověď Ramir. "Zkusíme to zjistit." otočil k ní hlavu a lehounce na ni mrknul. Lill poskočilo srdce. Hned se cítila lépe, když konečně zase někdo promluvil.
Poté Ramir otočil hlavu Kiruwiho směrem, ten se jen nesouhlasně mračil. Kdyby mohl pohled zabíjet, už by nejspíš byli všichni mrtví.
"Ramire-" promluvil konečně i on. Ramir však jen zvedl dlaň směrem k němu, aby ho umlčel. Moc dobře tušil, co mu chce asi říci. Zavrtěl hlavou, aby nic neříkal.
"Tady si odpočineme." dodal ještě Ramir a otočil se čelem ke světlu. Nikdo neprotestoval.
Lill jen pokrčila rameny a sundala batoh, který jí sklouzl z ramen a se žuchnutím skončil na zemi.
Kiruwi se už mezitím někam ztratil a ostatní se posadili do trávy a otevřely láhve s pitím.
Miamarr s Naymarem něco horlivě rozebírali a jí si opět nikdo nevšímal.
Tiše si povzdechla, cítila se mezi nimi tak cizí, jako z jiného světa. Smutně svěsila hlavu a chtěla si sednout, když v tom ji někdo chytil za ruku.
Vzhlédla a spatřila Ramirovu vlídnou tvář. "Pojď..." hlesl jen tiše a táhl ji pryč.
Než se stihla rozkoukat nebo cokoliv namítnout, už zmizeli mezi stromy směrem kterým řídl les.
"Ale... ale... kam mě to táhneš?" vysoukala ze sebe konečně, když se vzpamatovala.
"Uvidíš." opět se na ni ohlédl a mrkl, jako prve. Opět jí poskočilo srdce. Dále se už na nic neptala.
Mezi stromy se rýsovalo více a více oblohy, ale i něčeho jiného. Blížili se k plácku, kde žádné stromy nebyly.
Zahlédla nějaký šedivý kámen, ale nepřirozený, jako by jej tvarovala lidská ruka a ne příroda sama.
Konečně došli až na kraj paloučku a Ramir jí až teď pustil ruku.
Před ní se skvěl veliký kamenný stůl s různými rytinami run a znaků, kterým nerozuměla. Měl trojúhelníkový tvar a sahal jí do výšky kolem pasu. Kolem něj bylo vyskládáno dvanáct kamenných stoliček, také trojúhelníkového tvaru, ačkoliv každá stolička měla jiný tvar. Do každé z nich byla vyryta jiná runa.
Lill zůstala zírat před sebe. Nikdy nic takového neviděla.
Poohlédla na Ramira s tázavým pohledem, jestli je to bezpečné se tu pohybovat takhle volně. Jen přikývl a s milým úsměvem pozoroval, jak se od něj Lill vzdaluje směrem ke kamennému stolu. Pomalu jej začala obcházet a prsty hladila bok stolu a přejížděla prsty přes všechny ty roztodivné znaky.
Na Ramira se ani neohlédla, ten ji jen sledoval s potěšeným úsměvem a ruce měl založené na prsou.
Když obešla půlku stolu, otočila se na Ramira a chvíli na něj hleděla, poté mu oplatila úsměv a pokračovala dále podél stolu s očima upřenýma k němu.
Ramir vykročil k ní.
Slunce se vznášelo vysoko nad jejich hlavami a Ramirovy vlasy se pod tíhou paprsků třpytily jako vzdálené moře. Vypadal úplně nadpozemsky. Lill zavrtěla hlavou, ani nevěděla, kde se všechny tyhle myšlenky vzaly. Možná to dělala jeho vlídná tvář, možná jeho úsměv, možná jeho jistá a přeci lehká gesta.
Odvrátila oči a lehce ve tvářích zrudla. Jen doufala, že si toho nevšiml.
"Naučíš mě to někdy..?" přerušila ticho svým hlasem, aby rychle odvedla pozornost. Ramir na ni nechápavě pohlédl.
Lill kývla směrem k jeho luku a toulci na zádech. "Střílet." odvětila stroze.
"Ovšem, to bude problém." pousmál se napůl s vážnou tváří a Lill na chvíli zaraženě ztuhla. nevěděla, jestli žertuje, nebo to myslí vážně.
Ramir si jejího výrazu všiml. "Každý z nás si svůj luk ochraňuje jako poklad." dodal na vysvětlenou. Lill jen tiše kývla hlavou a trochu posmutněle stočila pohled ke kamennému stolu.
Ramir už stál skoro u ní. Chytl ji za ruku.
Lill zamrazilo. Otočila se, pohlédla nejdřív na jejich propletené ruce a poté na něj. Sice ji držel už za ruku, když ji táhl sem, ale tohle bylo jiné.
Jeho oči ji s potěšením sledovaly. Volnou rukou ji odtáhl pramen vlasů z obličeje a pohladil ji po tváři.
Lill zrudla natolik, že její tvář musela nyní připomínat oblohu při západu slunce.
Opět mlčeli, ale bylo to tentokrát příjemné ticho.
"Ve světle paprsků ti to moc sluší." poznamenal Ramir s grácií, ale v jeho tváři nedokázala vůbec nic vyčíst.
Pustil jí ruku a ona se rychle odvrátila, její tváře teď připomínaly spíše záhon s rajčaty.
"Naučím tě to." zazněl za ní Ramirův hlas.
"Vážně?" hlesla Lill s naději v hlase.
"Ano." odvětil stroze a sundal ze zad svůj luk, který následně podal jí.
Lill si jej od něj váhavě vzala a pousmála se na něj. Ramir sáhl rukou za záda a vytáhl z toulce šíp.
Vzala neohrabaně držadlo luku, do druhé vzala od Ramira šíp a přiložila k tětivě.
Ramir se pobaveně pousmál. Postavil se za ní a pomohl jí se správně postavit a nastavit šíp i luk. Jejich ruce se opět setkaly a jeho dech cítila ve vlasech, i jeho přítomnost za zády.
Před očima se jí na chvíli zatmělo a v celém těle pocítila příjemné zachvění.
"Zamiř na nějaký cíl." poradil jí Ramir a na tváři ji zašimral jeho dech.
Chvíli smýkala po mýtině očima, až jí pohled padl na málo vzrostlý stromek. Zamířila na něj a vystřelila. Šíp zasvištěl vzduchem, těsně minul stromek a zapíchl se do země kousek za ním.
"Ah..." hlesla zklamaně Lill a sklonila ruku s lukem dolů.
"Napoprvé to nebylo špatné..." pochválil ji Ramir s úsměvem, který zlehka pohrával na jeho rtech. "Tak jdi pro něj." pobídl ji a zlehka jí vzal z rukou luk.
Lill se rozeběhla pro šíp a ani jeden si nevšiml, že je zpovzdálí sleduje pár pronikavých očí.
Na kraji lesa stál mezi stromy Kiruwi a ruce měl založené na prsou. V jeho tváři se mísil výraz pobaveného úšklebku a upřímného úsměvu. Se zaujetím je pozoroval. Opřel se pravým ramenem o strom a hleděl na mýtinu, kde zrovna Lill sbírala svůj šíp a vracela se k Ramirovi, který na ni už trpělivě čekal.
Žádné komentáře:
Okomentovat