Jednou zahodíš můj klíč

Chtěla jsem kdysi volně žít,
nikdy nestrádat a ani se nezměnit.
Žít život věčný a přeci veselý,
radost, štěstí - jen občas přestřelit.

Ale bolest mě svírá v srdci mém,
jak máme jen zářit, když brzy vyhasnem'?
Jak máme jen hřát, když pohltí nás mráz,
odešli jiní před námi, noví přijdou zas'.

Zbývá chvilička - přeci jako věčnost se to zdá,
vždycky jsem byla ta, co se nevzdává.
A nyní budu první, co tlaku podlehne,
nechá vše odejít a stěží se ohlédne.

Jak pomoci duši, která k zatracení odsouzena jest?
Jak zastavit osud, jež udal příliš tvrdý trest?
Jak zachovat si naději a hlavu zpříma zdviženou?
Zanecháváš mě tu samotnou a krutě zlomenou.

Pohrál jsi si se mnou, krutý můj osude,
vyhrál jsi a jinak už to nejspíš nebude.
Zase odejdeš a nezbude tu zhola nic,
zmizím tou branou i já a ty jen zahodíš můj klíč.