Nedovedu se přimět necítit, že ztrácím něco důležitého, co jsem sice nikdy ani neměla, ale co i přesto bylo důležitou součástí mého života a tak to i přes mou ztrátu zůstává.
Jak mam zapomenout na všechny ty pocity, co jsem cítila jen s tebou, a které jsi ve mně probudil?
Cítím prázdnotu, nesmírnou prázdnotu s tím, jak odcházíš, ale i nesmírnou úlevu kvůli tomu, co teprve přichází.
Ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že nějaká má část odumře či zakrní.
Musím se teď soustředit na svou vůli tu bolest přemoci a nenechat se zlákat tím, co je zřejmé.
Já své pocity nezměním, možná je jen zabarikáduji za vysokou zeď a budu doufat, že se přes ni nedostanou.
I tak mé srdce i nadále bude jihnout při pohledu do tvých očí. Nesmíš mi to ale mít za zlé.
Odpusť, že jsem se jednou nechala zlákat, ale já tobě zase nikdy neodpustím, že jsi mě před sebou nikdy nevaroval. Před tím, čeho jsi schopný, a jaký jsi i umíš být, ať už ve své světlé, jemné chvíli, či té temné, svůdné, ďábelské, kterou tolik zbožňuji.
Vždycky jsem měla ráda adrenalin a nebezpečné situace. Možná právě proto se na tebe nezlobím za nic, co se stalo, ani co tvá ústa vyslovila.
Stejně tak jako se stydím, i stojím za svými slovy a činy, tak doufám, že to máš stejně a že na mě nezapomeneš, protože já na osoby, jako jsi ty, nezapomínám.
Pokud ano, mé srdce zůstane nalomené, ne-li zlomené. Jenže to ty se už potom nedozvíš a kdo ví, jestli by tě to i tak zajímalo
A i přesto, že bych ti toho chtěla ještě tolik říci, nerada bych na něco zapomněla.
Prosím tedy jen, stůj při mně, protože já tu pro tebe navždy stát budu.
Žádné komentáře:
Okomentovat