Je neskutečné, jak se s tebou tlukot mého srdce mění,
a vše, co je krásné, to přichází po setmění.
Tvé chování je jako z minulého století -
gentleman. A doteky lehké jak křehký motýlek z perleti.
Pohled hlubší, nežli moře, snadné je se utopit,
a i když to není správné, stále neumím to pochopit.
Když jsem s tebou, cítím svobodu a uklidnění,
a nic jiného v tu chvíli kolem není.
Jenom zavřít oči a položit ti hlavu na rameno,
poslouchat jak dýcháš, i jak šeptáš mé jméno,
a nechat si zdát, co možné i nemožná se zdá,
ležet v trávě a hledět spolu tiše ke hvězdám.
A vše, co zůstává nevyřčené a visí ve vzduchu
vše, co cítíš, na co myslíš, o čem nemám ani potuchu.
Chci slyšet každé slovo, myšlenku i pocity,
i o těch chvílích, kdy to nejsi ty.
Jak se cítíš, když mě jemně chytíš za ruku,
i chvíle, kdy mi za své chování neposkytneš záruku.
Já ti za to prozradím, jak se cítím já,
občas nesvá, jindy zlá a nebo nesmělá,
když říkáš něco, co není pravda, jen svět tak vidíš celý,
pro mě existuje peklo a nebe, to je pro anděly.
Kéž bych mohla tu chvíli protáhnout ještě o něco déle,
(a i když se to nesmí) alespoň na moment, necítit se osaměle.
Žádné komentáře:
Okomentovat