Se šerem se vzpírá světlo,
jasně matná zář,
uklidňuje, dává teplo,
ta cizí, známá tvář.
Temno, tichý kout,
duše sama,
necháš ji klidně plout?
Třeba probere se z rána.
Třeba otočí se ke dnu,
a čeká ji tak dlouhý pád,
osud dává ránu,
a ty se musíš smát.
Však co ti osud vzal,
co ti stále bere,
příběh, co se stal,
pravda, co k povrchu se dere.
Minulost, co na záda ti dýchá,
k zemi tě stále táhne,
a že pád předchází pýcha,
a že se snažíš marně.
Kolik zaplatil jsi za to,
aby splnil se ti sen,
co změní přítmí v den,
a že i ve tmě září zlato.
Žádné komentáře:
Okomentovat