Mám pár slov, jež chtěla bych ti říct,
A doufáš, že ti výjdu vstříc,
Doufám, že si vyslechneš těch slov pár,
Snad nemám to brát jako dar?
Když odpustíš mi troufalost,
Stejně jako nedbalost,
I to jako drzost bráti dá se,
Avšak nesníš a přesto doufáš, že tohle zdá se,
Však odpusť mi má silná slova,
Jež odpouštím ti zas a znova,
Pro pošetilost svou a víru,
Přesto našla jsi tu sílu,
Snad neproviním se více, než zdrávo jest,
Nevyhlížíš v tom snad lest?
Však jen pár slov říci dovol nyní,
A věrně navždy státi při ní?
Třeba, je li to tvé přání,
Jen aby nebylo to klamné zdání,
A nebo krutá pravda,
Myslíš něco, jako zrada?
Ano, bodající srdci v střed,
A vracející se tam a zase zpět.
Níčící ti duši, a rozdeliti ji též ve dví,
Ještě dříve, než se setmí,
a dříve, než padne den,
Rozplyne se však i sen,
Jen mi věř těch pár upřímných slov,
Těžká jak sám skutý kov,
Právě v tobě našla jsem, co srdce přálo si,
a sváry a kruté zápasy,
jež svádělo však též,
doufám, že to není lež.
Jen čistá pravda, však to víš,
uvěřím ti, jak ty díš,
že skutečnost už nezměníš.
Žádné komentáře:
Okomentovat