Stojíš tu uprostřed cesty,
a stojíš tu opět sám.
Kolem tváře vyryté do zdi,
dívají se směrem k nám.
Kdo ví to,
proč tam byly vryté.
Ale i přesto,
tolik věcí stále skryté.
Ale neuvěříš, po tom všem,
co udělal jsi jí,
vrátila se sem,
a naproti teď stojí.
A i neuvěřil bys, jak tu stála,
v dešti, v slzách, jizvy na zápěstí,
že tě někdy milovala,
a ty jsi jí vzal štěstí.
A když vzals ji za ruku,
udělals to naposledy.
Kdysi vznášeli jste se vzhůru,
když prolomily se ledy.
Teď tu stojíte oba,
a jenom déšť ti svědek
nebude se opakovat znova,
nedbals tehdy na důsledek.
Potom všem, co jsi udělal,
ti stejně odpustila,
a během toho, cos ji odmítal,
tě stále milovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat