Prázdné stěny a vyhaslý žár,
plameny zmizely, stojíš tu sám.
Kolem prázdno a přeci to trhá duši,
samota a bolest - někomu sluší.
Někomu padne a stačí si zvyknout,
svou masku ze sebe svlíknout,
ohlušující ticho a slepá temnota,
společnost ti dělá jen samota.
A ten ostrý nástroj v ruce,
jen trhnout, rychle, prudce.
Ty šrámy schovat, ať je nikdo nevidí,
hloupé narážky, ponižování od lidí.
Bolest léčí a vyplavuje křivdy,
je ti teď lépe, než kdykoliv jindy.
Úleva a spánek, zaplavuje vše,
i tak ale zůstáváš stále zde.
Zatím nejsou rány příliš hluboko,
stahuješ rukávy, jen tak - na oko.
A lidé, tak hloupí, aby uvěřili lžím,
tyhle šrámy jsou ti nyní vším.
Tvoje tiché, věčné tajemství,
pro ostatní nic dobrého nevěstí.
Ale pro tebe je to svoboda a odpouštíš i sobě,
ačkoliv jsi každou ranou ještě blíže v hrobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat