Známá a přec plně cizí,
obyčejná, i tak ryzí.
Rozdělená na dva celky,
jak střevíček pro Popelky.
Důvěrná a přeci tajná,
jak jednorožec bájná.
Něco, co se jen tak nevidí,
i tak, odstrčena od lidí.
Jak motýlek v naší skalce,
vzácný kousek pro ochránce.
Křehká, němá, přesto mluví,
jedním gestem vše říct umí.
Žádná slova, přec vypráví,
pohádky, básně, příběhy.
Vzácný obraz v drahém sídle,
duha po děšti i vůně v mýdle.
Drahý kov a ryzí drahokam,
který potřebuje zlatý rám.
Neumíš žít sama, i tak stojíš stranou,
možná bolestí snad velkou ránou.
Jen podej mi svou dlaň,
já nedovedu býti sám.
Můžeme být spolu,
já dovedu tě domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat