Strach uvnitř nás

Bloudím a staženo jest srdce mé,

bloudím a ono už je ztracené.

Před sebou mám mnoho cest,

světlo měsíce a světlo hvězd.

Pouze vznést se k obloze,

smysl už ze světa sprovozen.

Jen kdo z nás má duši ptačí?

Já mám jen křídla a ta mi stačí.

Nic však nedovolí srdci tomu,

rozletět se volně ku obzoru.

Jako v řetězech se cítí být,

jak je přetrhnout a sebe nezranit.

Kam ale zmizeli ti všichni ptáci?

Srdce se bojí a srdce krvácí.

Ztratilo křídla a ztratilo řeč,

proklála jej slova, jak ostrý meč.

Došel mu čas a slunce mu zhaslo,

přestalo se hýbat, co dříve se třáslo.

Zlomila se křídla a zlomil se i vaz,

za všechno může ten - strach uvnitř nás.