Nenávidím tě

Loreen byla zrovna zaneprázdněna nějakou prací, když za ní Cara přišla do klubovny. Jako obvykle, se na Loreen zářivě usmívala, jako by snad v jejím životě neexistovaly problémy a byla to jen utopie.
Loreen se tak nikdy tvářit nedokázala, její život byl jeden velký problém a nehodlala předstírat, že není. Byla to totiž krutá realita.
"Ahoj, Loreen." popošla Cara ještě o pár metrů blíže k ní. Stačilo jen natáhnout ruku a - dotknout se jí.
"Hm, čau." zabručela Loreen zabrána do četby nějakých knih, pravděpodobně měla něco důležitého na práci, odhadovala Cara.
"Stalo se něco?" pohlédla na ni Cara se starostlivým výrazem ve tváři a pozorně ji sledovala. Loreen se ovšem neměla ani k tomu, aby se jí podívala do očí a tak měla pohled stále namířený mezi stránky v knize.
"Něco ti někdo provedl?"
"Mh-hmm..." zavrtěla Loreen hlavou a dále se věnovala knize.
"Tak co ti dneska je?" Vyzvídala Cara dál.
"Nic mi není, dej mi pokoj!" ohradila se konečně Loreen a jen se po ní ohnala rukou, pohled ale stále nepřesměrovala. Jen nervózně mlaskla a svaštila nosík.
"Co se stalo?" couvla trošku vyděšeně, možná i trošku zklamaně.
"Můžeš mě konečně nechat na pokoji?" zvedla konečně Loreen oči a rozezleně si Caru prohlížela. Ta ale stále zachovávala vyděšené decorum.
"Nechápu, co se stalo..." Zamířila pohledem Cara do země.
"Do toho ti nic není!" odsekla jí Loreen a odložila knížku, načež vstala z křesla a popošla o kousek dál, zády ke Caře.
"Notak, pověz mi to..." přistoupila Cara o pár kroků blíže a pložila jí ruku na rameno, jen tak zlehka.
Loreen poodstoupila, aby setřásla Cařinu ruku a do očí jí vyhrkly slzy. Cara se nevzdala a zkusila jí znovu položit ruku na rameno.
"Notak..." pousmála se na ni a Loreen se otočila.
"Nenávidím tě. Hroutí se mi svět, nic se mi nedaří, všichni mě opouští, i vlastní rodiče. A ty jsi pořád plná úsměvů! Nenávidím ten tvůj úsměv, pozitivní přístup i tu tvoji energii... Nenávidím tě, rozumíš? Nenávidím, nenávidím, nenávidím!" opakovala Loreen stále dokola a postupně propukala v slzy.
Cara zachovala klid a ani na chvíli neustopila, jen se na ni soucitně podívala, objala ji a tiše zašeptala. "Já se nikam nechystám, budu tu pro tebe pořád."
Loreen jen propukla v další vzlyky. Nehcápala, jak je to možné, aby vás někdo měl tolik rád a byl k vám tolik shovívavý, přestože vy k němu rozhodně nejste a fíltrujete na něm veškerý svůj vztek.
I tak se nechala jen tiše držet v objetí a plakala dál.