Nejlepší přítel

Byl jsi mi nejlepším přítelem, a tím, co vše jsme měli společné,
jsem doufala, že mě nikdy neopustíš -  avšak, bylo to zbytečné.
A tak dříve, než se nadějem, už jsi pryč a nezbylo mi nic,
co by mi tě připomnělo, jen telefon mi hlásí prázdná slova do pranic.
Tvůj tón mlčí a displej již neukazuje tvé jméno, raději nic neříká,
jen moje hlava si snaží vybavit tvůj hlas, to ale marně vzpomíná.
Nikdy jsem neopouštěla, co sejde mi z očí. Takové pořád v srdci chovám,
ani v myšlenkách se tací neschovají, a snažím sama sebe přesvědčit, zas a znova,
že jsi mě neopustil, jen jsi mi dal chvíli na rozmyšlenou, zda to zato ještě stojí,
zda stojí za to předstírat, že nás nějaké zbytky přátelství stále ještě pojí.
Myslela jsem, že to, že jsi mi zachránil život je dostatečné pouto - jenže není,
a tak nad tím stále dokola a dokola přemýšlím, zatímco u tebe upadám v zapomnění.
A ač mě to uvnitř bolí, nehodlám prosit o pozornost od někoho, pro koho nic nejsem,
dálka přeci nic neznamená, přátelství nezná dálku, i tak ale přece
jsi ochotný ji bezostyšně sebrat jako výmluvu a použít ji proti mě,
a co víc - proti našemu přátelství. I když já se snažila a jsem v tom zcela nevinně.
Nestydíš se - já to totiž vím a stydím se za nás za oba, možná proto mi to tak ublížilo,
protože jsem do toho dala všechny své síly a ikdyž mi to jiní vymlouvali, mně se to nelíbilo.
Odpusť mi tedy, že vzdávám všechny svoje snahy, ačkoliv jsi to ty, kdo omlouvat by se měl,
jenže ty to neuděláš, jako kdybys tyhle moje slova, vůbec někdy ještě četl... vyslyšel.
Nepřeji ti do budoucna nic zlého, vlastně jen to nejlepší a štěstí, jenom půjdu dál,
a budu hledat někoho, kdo mi tě alespoň z části nahradí, a kdo alespoň na chvíli by tu pro mě stál.