Pořád si myslíš, že jsi to ty, komu můžu ublížit
a i přesto, obávám se opaku, jen neumím to vylíčit.
Bojíš se, že jsem silnější, než ty a že jsem stejná, jako někdo jiný,
ale už netušíš, že jsem to já, komu velmi často docházejí síly.
Obáváš se a já to chápu, věř mi, cítíme to stejně,
jen nedávám na odiv, co u jiných je tolik zřejmé.
Snažíme se tvářit tvrdě a nedobytně, že nezlomí nás nic,
a že je těžké, najít si k nám cestu, získat od srdce klíč.
Pravdou ale je, že ublíží mi ledacos a obávám se tebe,
hřejivé je pro mě, co jiné odrazuje nebo tolik zebe.
Taky nemůžu ti říct, že byly noci, když jsem na tě myslívala,
bývaly dokonce i chvíle, které jsem si s tebou vysnívala.
Jsem si téměř jistá, že pokud bude někdo zraněný, budu to já,
ty budeš, věřím, v pořádku, ale já budu ta ztracená.
Jsi poslední člověk, v kterého doufám a kterému věřím,
že to ty přineseš do života světlo, ještě, než se setmí.
Teď už chápu důvod všeho a i to, jak se moje cesta ubírala,
přemýšlela jsem nad tím, když jsem si zrovna připadala sama.
Jsem si téměř jistá, že existují jen dva konce jediné
buď mou důvěru nezklameš a nebo bolestivé zklamání mě nemine.
Žádné komentáře:
Okomentovat