Potkali jsme se náhodou, ale až nyní jsem poznala, že i za tvrdou slupkou,
se může skrývat lidské jádro, a že vždy, když moje oči uhnou,
stane se něco nového, a já nepřestávám stavět a bořit zdi mezi námi,
nerada bych tě totiž ztratila, jako všechny před tebou, kdo za to stáli,
nebo aby přerostlo to v city nebo něco, co nezvládnu - něco více,
a nechala si lámat svoje srdce jednou, podruhé a pak zase ještě do třetice.
ráda v životě tě budu mít, ale nechci ani předstírat, že nemáš lepit rány,
a odvádět mou pozornost od někoho, kdo je pod mou kůží a tak důvěrně známý.
proto promiň mi ty zdi a promiň mi i vzorec, co se nejspíš stále opakuje,
neumím si pomoct, s někým jako ty, kdo mi pak podle vzorce stejně ubližuje,
i za to, že ti občas něco neřeknu a o některých věcech nemáš ani ponětí,
protože když vykouzlím ti úsměv, bojím se, že mi navždy odletíš.
A že nevšímáš si toho, že mezi námi občas vládne napětí,
jen chráním si své srdce, než opět na kusy se rozletí.
Žádné komentáře:
Okomentovat