Nebe plné hvězd
Willovi se slavnosti líbily. Bylo to něco, co nikdy nezažil. Každé sousto toho neznámého jídla hřálo u srdce a každý lok toho cizího nápoje mámil smysly. Oheň vrhal jiskry do noci a plameny stoupaly vysoko k nebi.
Kolem něj se točila spousta krásných elfských dívek, které tančily kolem ohně a elfové s nimi.
Postupně se propletl davem až k nejmenším dětem, s nimiž se dal do tance.
Ani si nevšiml, že se Lill vytratila. Tolik se pohroužil do oslav, že si nevšiml ani toho, že se tratil i Ramir s Kivulim.
Dále tánčil a zpíval s elfy, neznalost textů a slov jej nezastavila, až ho nakonec přemohla ho závrať ze všeho toho tance, zpěvu, neznámých vůní a bujarého veselí, že se svalil do trávy a zahleděl se na nebe plné hvězd nad sebou.
Pomalu přestal vnímat hudbu i elfský zpět, plný slov a cizích jazyků, které neznal, všechny zvuky v jeho uších se vzdalovaly, až vnímal jen hvězdy nad sebou, které zářily jako tisíce ohňů. Nikdy tak jasné hvězdy nevidel.
Zavřel oči a nechal se unášet někam daleko, předaleko, od všeho, co ho kdy trápilo, od všeho, co ho kdy povznášelo, až jeho duše cestovala mimo jeho tělo.
Dlouze se nadechl a nakonec usnul hlubokým a klidným spánkem.
Zdálo se mu o dalekých zemích, plných nádherných jezer, barevných lesů a ticha, které rušily jen zvuky zvířat.
Probudil se naprosto odpočatý, do vyhaslého ohně, když slunce za obzorem zrovna vstávalo. Posadil se a promnul si oči. Kolem se potulovalo pár elfek, které sbíraly poháry a uklízely nepořádek po včerejší noci.
Pomalu se protáhl a zívl, načež se zvedl ze země. Na stéblech trávy se ještě třpytily zbytky ranní rosy a slunce na obzoru stoupalo po obloze získávajíc na síle.
V tom v něm hrklo a dokonale se probral. "Lill!" otáčel se kolem sebe. "Kde je Lillas?!" vstal ze země a zmateně se rozhlížel.
V tu chvíli už však byla Lill daleko od vesnice, stejně jako Kivuli, Ramir a ostatní elfové.
"Promiňte, mluvíte po našem..?" přitočil se k jedné z elfek uklízejících nepořádek.
Elfka si ho zmateně prohlížela a vrtěla hlavou, očividně se snažile rychle utéci z jeho dosahu. "Neviděli jste tu někde holku? Delší vlasy.." pobíhal mezi elfkami zmateně a vypadal jako šílenec, všechny elfky se snažily dostat z jeho dosahu co nejrychleji.
"Ony ti nebudou rozumět, umí jen naší řeč. Málokdo rozumí vaší řeči..." ozvalo se najednou za jeho zády.
"Prosím...?" otočil se a uzřil vysokého muže, s dlouhými, tmavě hnědými vlasy až k pasu, měl na sobě blankytně modré roucho se širokými a dlouhými rukávy, které sahalo až na zem se stříbrnými okraji. Pod ním měl bílý šat protkaný stříbrnými nitkami, v pase přepásaný stříbrným pásem s kulatou sponou, uprostřed které se skvěla podobizna sněžné lišky, jejíž čumák i huňatý ocas byly propojeny s obroučkou.
Jeho oči byly zlatavé a orámované lehkými vrásky, které značily už nějaký ten věk.
"Kdo jste?" vhrkal ze sebe zmatený Will.
"Já jsem Mún An'nas, neboli Stříbrná Liška." odmlčel se muž. "Jsem vládce lesa, tohoto kmene..." odmlčel se ještě naposledy. "... a také, Ramirův otec." dokončil.
"O-omlouvám se..." sklonil hlavu a lehce se ohnul v pase, přičemž přiložil dlaň na prsa.
"V pořádku, příteli...." opáčil Mún a rozhlédl se. "Není to zde ráj na zemi?" pronesl k Willovi a téměř neznatelně se pousmál, přičemž na něj mrkl.
Will se ani nerozhlédl kolem sebe, teď měl jinačí starosti, než nějaký ráj na zemi.
"Kde je Lill?" zopakoval svou otázku a upřeně na něj pohlédl.
Mún se ani nepohl a hleděl upřeně před sebe. Značnou chvíli bylo ticho, než jej prolomil Múnův hlas.
"Nemusíš se ničeho bát. Lillas v noci odešla." odvětil v klidu.
"C-co..?" zůstal na Múna WIll vyjeveně zírat. "Kam odešla?" ještě stále tomu nemohl uvěřit.
"Odešla do Temného hvozdu, hledat kamenný kruh." chvíli bylo opět ticho. "A také svůj osud."
Will se zoufale zhroutil na kolena. "Co když se jí něco stane?" promnul si vlasy oběma rukama "Musím za ní!" vyhrkl ze sebe najednou a už už se zvedal a chystal se rozběhnot pro věci.
"Vaše osudy se zase setkají. Jednou." otočil k němu konečně hlavu a pohlédl na něj. "Almán nach san hana, ach san nur kaman." pronesl zničehonic Mún.
WIll se otočil zpět. A opětoval mu pohled. "Co to znamená?"
"Nebe je plné hvězd, stejně jako lidé a jejich osudy." odvětil klidně Mún.
"Co tím chcete říct?" nechápal stále Will.
Mún k němu přistoupil a rysy ve tváři mu ztvrdly. Mluvil nyní vážně, tohle už nebyly řečičky o ráji na zemi.
"Že na tebe také někde čeká tvůj vlastní osud."
"Ale co když se Lill něco stane? Ještě nikdy jsme nebyli bez sebe." odvětil se značným zoufalstvím v hlase.
"Je to oud, který si Lill sama vybrala a který jí byl určen." odpověděl Mún až s děsivě ledovým klidem.
Willa to stále oc neuklidňovalo. "Ale úplně sama? To je šílenství - jistá smrt!" vyhrkl Will.
"Neboj se, není sama. Můj syn šel za ní..."
"Ne, že bych podceňoval vašeho syna, ale i ve dvou je to šílenství..." přerušil ho Will.
".. a s ním i jeho bratr a přátelé. Nemluvě o Kivulim," odmlčel se "měl jsi přece tu čest se již s Kivulim seznámit?" rysy ve tváři mu změkly a bylo znát lehké pobavení.
"Ano, to jistě..." ulevilo se trochu Willovi, ale i tak, nebyl úplně v klidu.
"Ale co teď mám teda dělat?" pokrčil rameny a bezradně se podíval na Múna.
"Vydáš se do Modrých hor. Tam nalezneš svůj osud." odpověděl mu bez hnutí Mún a opět se zahleděl do východu slunce.
Will bezcílně bloumal po vesnici, až došel ke vchodu do jejich společného pokoje. Tedy bývalého společného pokoje, teď už jen jeho pokoje. Chvíli to trvalo, než vylezl nahoru.
Na posteli našel Ramirův plášť, který půjčil Lill tu noc, co odešla. Nejspíš doufala, že ho tady Ramir najde. Ale už se tak nestalo, neboť vyrazil za ní.
Posadil se vedle pláště a vzal jen do ruky. Co si teď sám počne? Nikdy se nerozdělili a ona teď odešla bez něj.
A ještě se má sám vydat někam do hor. Co tam bude dělat?
Ale jak řekl Mún, Nebe je plné hvězd, stejně jako lidé a jejich osudy.
Takže nezbývá, než jít za tím svým.
Žádné komentáře:
Okomentovat