Pro maminku byly první dny ve škole těžké. Bylo pro ni hlavně těžké se přizpůsobit. Nikoho z těch lidí neznala a to s nimi měla ještě nějaký ten pátek strávit.
Ale i přes to všechno zlé, se našlo něco dobrého, nebo spíše někdo dobrý.
Ba ne, věci nebyly tak zlé, jak se zdály. Však už si mamka dokázala udělat kamarádku a získat ctitele.
Ctitele, který měl v jejím životě sehrát větší roli, než by kdy oba tušili.
No dobrá, nebyl to tak úplně náhodný člověk. Chci říci, že jeho přítomnost u mojí skřínky byla účelová.
"Samozřejmě, že jsi mě vylekal!" obořila jsem se na něj, pak jsem ale hned pookřála a nasadila klidnější tón. "Vůbec bych tě tady nečekala." pokrřila jsem lehce rameny.
Dylan se zdál býti chvíli zaskočený, ale pak se nejspíš otřepal. "Jakpak by ne?" pokrčil Dylan rameny a ještě trošku rozhozeně na mě hleděl.
"Tak brzy?" pohldla jsem na něj tázavě a chvíli jsem vypadala, jako bych právě spadla z okraje postele.
Zasmál se. Nejspíš si toho mého ospalého pohledu všiml.
"Promiň." odmlčela jsem se. "Omlouvám se, poránu bývám nerudná, potřebuju čas na to, abych se pořádně probudila." nahodila jsem provinilý pohled a sklopila oči k zemi.
Znovu se zasmál. "Ale to nic, vlastně se nic neděje, docela tě chápu." rozhodil rukama a pokývl hlavou.
"Tak dovol, abych tě pozval na kafe." zašklebil se. "Není to sice žádná topová kavárna, která by ti umožnila pravý, baristický zážitek, ale dá se to s notnou dávkou sebezapření i požít." smál se, zatímco se zvládl mezi smíchem i kysele šklebit.
Podívala jsem se na něj s kulišáckým výrazem ve tváři. "Kafe říkáš? To by mi mohlo pomoci. A čím horší, tím rychleji to půjde." zasmála jsem se spolu s ním, zacvakla skřínku a přidala se k němu.
Zastavili jsme se u automatu na kafe, který stál na konci chodby, která se rozdělovala doleva i doprava a uprostřed toho stály kromě automatu na kafe i automaty s jídlem.
"Prosím, madam." prohlásil s rozverným tónem a úsměvem na tváři, když ke mě natahoval ruku s právě natočenou kávou.
"Ó, děkuji, pane." odvětila jsem s podobným tónem a potutelně se ušklíbla. Foukla jsem párkrát do kafe, aby nebylo tak horké a opatrně usrkla. "Mmm..." zamrmlala jsem. "Myslím, že už jsem vzhůru." zasmála jsem se a zašklebila nad kávou. "Opravdu to není žádný umělecký zážitek." ještě stále jsem se šklebila.
"Nemůžeš říct, že jsem tě nevaroval." prohlásil Dylan varovně, spíše pobaveně, než káravě.
"To tedy nemůžu, ale můžu si stěžovat, že varování nebylo dostatečné!" pokrčila jsem rameny a škádlivě si Dylana prohlížela.
"Ale bylo to alespoň účinné..." prohlásil po menší odmlce smířlivě.
"Nepochybně!" odvětila jsem sebejistě, možná více, než jsem se cítila.
Dylan se podíval na hodinky. "Promiň, ale budu muset už na hodinu. Ale rád jsem tě viděl." usmál se na mě a spěšně se vzdálil na hodinu. Cestou se ještě naposledy otočil a naše oči se ještě na chvíli protly. Usmál se a mě to zahřálo u srdce.
Ještě chvíli jsem stála na chodbě s pitomým úsměvem na rtech, potom jsem se sama vydala do své učebny.
Kafe jsem rychle, ačkoliv s lehkou nechutí dopila a vyhodila kelímek do koše u vchodu do učebny.
Otevřela jsem dveře do učebny a upřelo na mě oči několik spolužáků, jejich divné pohledy mě sjížděly od hlavy k patě a nebylo to nic příjemného.
Po chvíli se zase vrátily ke svému klábosení ve skupinkách s ostatními spolužáky a já se posadila na svoje místo.
Vybalila jsem si věci na lavici a rozhledla se rozpačitě okolo. S Dylanem jsem si připadala, že mám v téhle škole alespoň nějaké své místo, ale teď, když byl pryč, jsem si připadala, že tady nikam nepatřím.
V tom se opět otevřely dveře do učebny a v nich jsem uzřela známou pihatou tvář lemovanou zrzavými lokýnky.
Byla to Alex. Tak přece tu nebudu sama. Ulevilo se mi. Široce jsem se usmála a zamávala na ni z lavice.
Vypadala stejně ztraceně a nešťastně jako před pár chvílema já, ale jak mě uviděla, očividně se jí ulevilo, stejně jako mě.
Namířila si to rovnou ke mě. "Ahoj, máš tady volno?" usmála se na mě zvesela.
"Samozřejmě!" vyhrkla jsem radostně a shrnula si věci na lavici blíže k sobě, aby si tam mohla rozložit svoje učebnice.
"To jsem ráda, že vidím známou tvář." usmála se na mě s úlevou a svalila se do židle vedle mě.
"Vůbec se mi sem nechtělo. Při pomyšlení, že budu v učebně plné cizích lidí, mi naskakují osypky."
Zakřenila jsem se na ni a otočila se ke katedře, kde nyní stála profesorka a z chodby se ozval školní zvonek. Vždy mi to připomínalo zvuk, který se ozývá, když se zavírají dveře od vlaku.
"Dobrý den třído, jsem profesorka Tremayová a povedu přednášky z Historie." odkašlala si a na chvíli se odmlčela.
"Nejdřív uděláme docházku a poté přejdeme k pravidlům, než se dostaneme k látce."
Vyměnili jsme si s Alex pohledy a začali se soustředit na hodinu, místo na sebe. I ostatní se uklidnili a usadili se na svých místech.
Hodina Historie byla mnohem zajímavější, než přednášky z Chemie. Podstatně zajímavější. A s Alex jsem se hned cítila o něco lépe a klidnější. Ale přesto jsem byla ráda, když přednáška skončila.
V ústech jsem ještě stále měla chuť ranní kávy a čekala nás další přednáška. Většinu dne jsem měla přednášky s Alex, ale tu poslední jsem měla bez ní. Trochu jsem z ní měla obavy. Teď už mě asi nic nespasí.
Stála jsem kousek od dveří na poslední hodinu před obědem, než půjdou všichni domů, nebo se věnovat svým koníčkům. Zmateně a zároveň bezradně jsem se rozhlížela kolem sebe.
Když v tom se za mnou ozval známý hlas.
"Ztratila jste se, slečno?" chvíli jsem nevěděla, která bije. Otočila jsem se a spatřila známou tvář, se širokým úsměvem, s jakým se tyčil nade mnou.
"Neřekla bych." ušklíbla jsem se a otočila se k němu. Stál blíž, než jsem čekala. Polekala jsem se a dlaní si zakryla ústa, když z nich vyklouzl vyhrknutý úlek. Ustoupila jsem o krok zpět.
"Promiň." nesměle se na mě usmál. "Zase jsem tě polekal." položil mi jemně pravou ruku na levé rameno.
"To je dobré, pomalu si začínám zvykat." ustoupila jsem ještě kousek, aby mu sklouzla ruka z mého ramene a silně se začervenala. Pohled jsem zapíchla do země a dělala, že si prohlížím boty.
Přistoupil o krok ke mě a lehce mi zvedl bradu rukou, podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem zrudla ještě více a oplatila mu pohled.
"Ale já tě nerad pořád děsím." Nepochybně si mého rudého vzezření všiml, ale nijak na ně nereagoval.
"Tak to budeš muset změnit přístup!" našla jsem v sobě ještě zbytky kuráže.
Trochu zaskočen tou kuráží, která přišla odnikud, se na chvíli odmlčel.
"Tak to asi budu muset." rozesmál se.
Podívala jsem se na hodiny na konci chodby, které už pomalu ukazovaly celou. "Promiň, ale budu muset na hodinu, nerada bych přišla pozdě." usmála jsem se na něj ve spěchu a otočila se k učebně. Najednou mě zastavila jeho levá ruka, která mi zablokovala vstup. Otevřel dveře a stoupl si stranou, abych mohla projít.
"Prosím, madam." usmál se na mě a pokynul mi druhou rukou, abych vstoupila.
"Ty jdeš taky na hodinu matiky?" koukala jsem na něj udiveně, ale s trochou úlevy, že snad ani tady nebudu sama, jako kdyby mě někdo vyslyšel.
Jen neurčitě kývl a já zaplula do učebny, a on za mnou. Vypadalo to na celkem podařený den. A já mohla i poslední hodinu přežít s úlevou.
Žádné komentáře:
Okomentovat