Je to jako hra,
kdy při každém rozhodnutí, se ti změní cesta.
Je to jako hra,
a nestačí jen zmáčknout restart.
Abych vrátila se k tobě,
a zkusila to znovu,
utišila bolest, kterou nosím v sobě,
a mé smysly, byly zase na pozoru.
Nestačí jen kliknout,
a jít životem jinak,
musíš jenom zavřít oči,
a postupně si zvyknout.
Ty necítíš tu bolest,
pokaždé když odcházíš, a nevíš, kdy se vrátíš zpátky,
necítíš ten klam, jak se v tobě pocity jen bijou,
a nepřeješ si, ať nás oba vezme oheň,
a sežehnou nás vroucí plameny.
Je to jako cesta, kterou jsi si vybral,
a není způsob, jak mohla by být jinak.
Věřím, že jiný vesmír by nám vyšel vstříc,
ale ty jinudy ses vydal a já kráčela jinam.
Věřím, že dříve nezvládla bych to, co unesla bych nyní,
a zničilo by mi duši, co pouze ruce mi teď špiní.
Vím, že zlomil bys mě ve dví a nedíval se zpět,
a taky vím, že rozbořil bys celičký můj svět.
Možná si teď hraju, a navenek se usmívám,
možná si s tebou občas hraju, ačkoliv uvnitř umírám.
Pořád se ptáš, co ve mně takovouhle bolest vyvolá,
a já mlčím, ačkoliv jsi to ty a ptáš se stále dokola.
Neumím ti odpovědět - neumím to, věř mi...
Neumím postavit se zpříma a dělat, že mi nic není.
Možná můj zevnějšek působí, jak neprostupná stěna,
avšak pravdou, že mé srdce toho na obranu moc nemá.
Pravdou je, že je-li samo, k ledaskomu se upíná,
pravdou je, že je-li samo, pomaličku umírá.
A ráda bych pro tebe udělala cokoliv,
byla ti podporou
a nemusela předstírat, že mě srdce nebolí.
Ráda bych ti dokázala, jak vážně myslím svoje slova,
ale prozatím mě jímá smutek, žárlivost i zloba.
Ráda bych ti dokázala, jak hluboce má slova jdou,
a silnější už nepřijdou.
Víc to totiž ani nejde.
A přála bych si vědět, že na obzoru svítá,
že stačí zmáčknout a všechno může býti jinak.
Jenže nemůže...
Víš proč?
Protože tohle je jen krutá realita.
Žádné komentáře:
Okomentovat